Naše společnost se rozdělila na ty, kteří roušku nosí a nosit nechtějí. Na ty, kteří jsou a nejsou očkovaní. Jako bychom nebyli lidmi, ale pouze těmi, co nosí a nenosí roušku, co jsou a nejsou očkovaní. Kam jsme od února 2020 doputovali? Stále mnozí nevidí v tom druhém člověka, zarputile se drží svých názorů, každý přece ví, co je pro něho nejlepší. Na čem stavíme? Na vlastním egoismu? Nikdo z nás nežije na opuštěném ostrově s názvem JÁ. Společně obýváme jednu planetu. Co vidíme v těch druhých? Člověka, který má srdce a může druhé obdarovat a nebo hlupáka, jehož názor je nesprávný, neboť je jiný, nic nepochopil, ničemu nerozumí. Můj názor je správný, názor můj a těch, se kterými ho sdílím. Mnohokrát jsem již psala o tom, že celý tento COVID příběh je příběhem o vztahu člověka k člověku, o pokoře, úctě a ohledu k druhým. Jako lékař vhozený do COVID vřavy si nemohu dovolit marnit svůj čas prázdnými debatami. Jsem tu pro všechny a nikdy bych si nedovolila říct o tom druhém, že je hlupák, přesto vnímám, že rouška je projevem úcty a ohledu k druhým a ti, kteří se nechali naočkovat, v menším procentu plní jednotky inzenzivní péče, respektuji však názor těch, kteří o očkování zájem nemají. Zároveň si kladu otázku, kolik z vás, kteří nejsou naočkovaní, vidělo umírat osamoceného člověka s dechovou nedostatečností, selháním na jednotce intenzivní péče, kolik z vás pečovalo o umírajícího člověka? Myslím, že ti, kteří viděli v terminálním stádiu umírat svého blízkého na těchto jednotkách, na to nikdy nezapomenou. Snad se nenajde ten, jenž by se vysmál lidskému utrpení. Mějme úctu, mějme ohled k druhým, chtějme v druhém vidět člověka, ne hlupáka, buďme těmi, kteří své ego umenší ve prospěch toho druhého.

Přeji všem hodně sil.

MUDr. Karin Niklová